Benešovy dekrety chtějí liberálové zrušit. Kdo se přidá?

Každě celostátní volby pravidelně radikálové a populisté rozehrávají kartu ohrožení ČR Němci. Čím méně o tom mluví komunisté, o to více na tom staví europoslankyně za sebe a svého manžela Jana Nesmiřitelná Bobošíková.

Umanutě sebou na všechny diskuze nosí brožury, které podle ní dokazují, že majetkové nároky sudetských Němců se mohou znovu otevřít, protože Lisabonská smlouva obsahuje Listinu základních práv a svobod. Nejde o písmo svaté, ale o Lisabonskou smlouvu nebo různé právnické publikace, které „nevylučují, že v budoucnu budou soudy rozhodovat podle podaného podnětu“, hm, hm. Taky se třesete strachy ;-) ?

Opakovaná hloupost inspiruje, do žumpy politického populismu k Bobošíkové vstoupili i Železného Libertas s.r.o. a Klausovi konzervativní SSO.

Jaké je čisté a rozumné řešení bolestivé minulosti?

Jednoduché! Odmínutí nacionální legislativy a zrušení tzv. Benešových dekretů jako právního reliktu, který k ničemu nepotřebujeme a je naší ostudou. Jejich zrušením se minulost ani majetkové otázky nezmění a my se přihlásíme k liberální kultuře založené na respektu k právům jednotlivce.

Potřebujeme odvahu ke slušnosti, otevřenosti a ochotě kriticky soudit naši historii. Máme v ní slavné okamžiky i chvíle, kdy jsme se zrovna nevyznamenali. Divoký odsun Němců z Brna či házení žen a děti do řeky v severních Čechách lůzou s páskami Revolučních gard. Seberme kartu našim i německým populistům otravujícím pestré a bohaté vztahy mezi Němci, Čechy, Moravany, atd. Odvaha místo strašení a populismu je způsob jak uzavřít historii.

Fakta z Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bene%C5%A1ovy_dekrety Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí: 1940–1944 Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací. 1943–1945 Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády. 1945 Nová poválečná vláda byla vyhlášena v Košicích a sestávala ze stran sjednocených v Národní frontě pod rozhodujícím vlivem Komunistické strany Československa. Protože nový parlament ještě nebyl vytvořen, i rozhodnutí této vlády byla provedena dekrety prezidenta, ty byly vytvořeny vládou a podepsány Benešem. Vedle několika zákonů o znárodnění těžkého průmyslu mezi ně patří i velmi kontroverzní zákony spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů [1]. V roce 1945 vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů. Poslední má číslo 140/1945 Sb., o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze, ze dne 26. října 1945. Všechny dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány (zpětně ratifikovány) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. V současných politických sporech o platnost a účinnost „Benešových dekretů“ se tohoto spojení obvykle používá v užším smyslu pro skupinu poválečných dekretů upravujících odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů. Hlavním předmětem dnešní kritiky dekretů je jejich neslučitelnost s principy demokratického právního státu, zejména proto, že Benešovy dekrety postulují princip kolektivní viny (postiženy podle nich byly – s úzce vymezenými výjimkami – všechny osoby německé a maďarské národnosti), nerespektují presumpci neviny, diskriminují podle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti vůli, neumožňují mu svobodnou volbu místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky: zatímco Čechovi nebo Slovákovi k uchování jeho statusu a politických práv stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval a nedopustil se zrady, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat, což se v podmínkách Protektorátu a Slovenského štátu prakticky rovnalo sebevraždě a představovalo to smrtelné nebezpečí i pro rodinné příslušníky takového občana. Zastánci dekretů poukazují na to, že jde o opatření z historicky poměrně vzdáleného období, které má dnes jen malou relevanci (jde o „mrtvé bezpráví“, německy totes Unrecht), že vyhnání Němců bylo stvrzeno velmocenskou dohodou v Postupimi a v době, kdy k němu došlo, nebyly postupy etnického čištění území pokládány za nic výjimečného: tak jako dnes již nelze přehodnocovat majetkové konfiskace po bitvě na Bílé hoře nebo vyhnání Židů z Egypta, není možné vracet se k více než půlstoletí staré historii. Dále poukazují na to, že zatímco v právních státech v době míru platí princip presumpce neviny, v době války a jako následek války, která je rozpoutána určitým státem či národem, platí princip kolektivní odpovědnosti. Dále je poukazováno na to, že německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady až po druhé světové válce, ale že se jí sama zbavila již roku 1938, kdy se sudetští Němci stali říšskými příslušníky nacistického Německa, o což usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím Sudetoněmecké strany (Heim ins Reich). spot k rušení Benešových dekretů