Od voleb v roce 1996 zažíváme neustálé krize vlád zapříčiněné jejich chatrnou podporou ve sněmovně. Buď jsou závislé na zaplacené podpoře jedné opoziční strany, či na rozmaru několika nezařazených poslanců. "Zrada" tří koaličních poslanců při hlasování o důvěře Rusnokově vládě v plné nahotě znovu ukázala nezbytnost vystoupit z bludného kruhu permanentních krizí.
Potřebujeme změnit volební systém do Poslanecké sněmovny. Přes léta diskuzí zastánců a příznivců nejrůznějších variant stále chybí shoda na potřebě a podobě jeho změny. Pouze Topolánkova vláda ODS, KDU a zelených seriózně o věci diskutovala, uvažovaný komplikovaný "řecký" model, který měl přinést více mandátů menším stranám a bonus 10 mandátů vítězi (poškození měli být komunisté), padl naštěstí pod stůl. Prezident Zeman hovoří o panašování, tedy systému, který známe z komunálních voleb, kdy lze dávat hlasy kandidátům na více kandidátkách. Nekonkrétně o většinovém systému hovoří Babiš (ANO) i Okamura (Úsvit). ODS vždy koketovala s jednokolovým většinovým systémem z Británie, první na pásce bere vše.
Reprezentativnost názorů
Volební inženýrství klade na volební systém dva základní požadavky. Prvním je reprezentativnost. Jde o to, aby podpora voličů politickým stranám byla promítnuta s co nejmenším zkreslením do složení poslanců. V čisté podobě jej představuje poměrný systém bez všech vnějších omezení. Představme si Českou republiku jako jeden obvod bez pěti procentní uzavírací klauzule. K zisku mandátu jednoho z dvou set poslanců stačí půl procenta hlasů (při dopočítávání propadlých i méně). Tento systém najdeme např. v Izraeli.
Efektivita vládnutí
Druhým požadavkem, k prvnímu protichůdným, je efektivita. Pod tímto pojmem si ústavní právníci představují schopnost volebního systému napomoci vzniku stabilních vlád. Laicky řečeno, jde o zvýhodnění vítězné strany či stran tak, aby měla více poslanců než odpovídá výsledku voleb přepočtenému poměrně na mandáty. Existuje velké množství variant a kombinací poměrného a většinového systému.
Změna volebního systému do sněmovny je zásadním zásahem do ústavy. K takovému zásahu prokazatelně existují dobré důvody. Prvním je slabost vlád neschopných vládnout celé období a prosazovat svůj program reforem nezbytných pro změnu trendů v ekonomice, nezaměstnanosti, zadlužování, stárnutí populace a dalších zhoršujících se parametrech. Druhý faktor je politický. Je třeba eliminovat blokaci dolní sněmovny komunisty a nezařazenými poslanci.
Většinový systém
Cestou z problému je zavedení většinového způsobu volby do dolní sněmovny. Za optimální pro nás je model známý z Francie, upravený dvoukolový systém. V prvním kole uspěje ten kandidát, který získá více než 50 procent hlasů. V obvodech, kde se tak nestane, proběhne za čtrnáct dní druhé kolo, kam postoupí všichni kandidáti, kteří překonali 12,5 procenta. Z druhého kola postupuje vítěz a to i v případě, když získá méně než 50 procent hlasů. Hlavním kouzlem tohoto systému je situace mezi prvním a druhým kolem voleb. Programově blízké strany, které si konkurují, jsou pod rizikem vzájemného vyblokování nuceny vyjednávat a stahovat své kandidáty výměnou za podporu v těch obvodech, kde mají šanci. V prvním kole voliči vybírají kandidáta, který je jim nejbližší, ve druhém už budoucí vládní koalici.
Osvědčený systém má přednosti většinového, umožňuje vznik vlády se silnou podporou v dolní sněmovně. Nevede přitom k umělé redukci politických stran, ale naopak vytváří soudržné, vnitřně pluralitní politické bloky (např. křesťané, liberálové, konzervativci vs. socialisté, zelení, komunisté), snižuje roli extrémistů. Volič zná svého poslance a lze zavést systém pro jeho odvolání. Není nutné měnit postavení Senátu (prezidenta) a způsob voleb do něj.
Potřebujeme rozum a odvahu k rozhodnutí co nejdříve nahradit nefunkční volební systém osvědčeným.
Kráceno vyšlo v MfD 16.8.2013: Volební zákon lze změnit tak, že koalice vznikne už během voleb
